Auta dříve a dnes

Za mých mladých let už jsme u nás pochopitelně auta měli. A to i ta soukromá osobní. Nejsem tak starý, abych si pamatoval doby, kdy auta neexistovala nebo jejich první napodobeniny připomínaly spíše kočáry a byly vzácností. Auta už za mě byla. Ale že by se dalo tehdy mluvit o dokonalém stavu věcí, to se říci nedá.

Kdo chtěl tehdy auto mít, měl v zásadě tři možnosti, jak si ho opatřit:

1. Nechal se zapsat do nějakého pořadníku u prodejce takových vozidel a pak už jenom celou věčnost čekal, až na něj přijde řada. A když na něj řada přišla, radostně spěchal, aby si své auto převzal, a bral to, co zrovna bylo, bez ohledu dejme tomu na barvu. Kdyby nebral, dostal by to auto někdo jiný, a on aby zase celou věčnost čekal.
2. Koupil si svůj vůz v Tuzexu. Tam to mohlo být i bez dlouhých pořadníků, a dokonce se tu dala sehnat o poznání lepší vozidla. Ovšem tam jen tak někdo nenakupoval. Ne proto, že by o něco lepšího nebyl zájem, ale proto, že se tu platilo valutami, respektive tuzexovými korunami, které lidé za konvertibilní měnu dostali. A to bylo v dobách, kdy jsme žili za železnou oponou, normální člověk takové cizí peníze získal legálně jedině v malém množství v podobě devizového příslibu, když chtěl cestovat do ciziny, a dost valut na taková tuzexová auta tak měli jenom ti, jež pustil náš stát pracovat do ciziny nebo kteří měli v cizině příbuzné ochotné pustit chlup.
3. Anebo se dalo auto sehnat na inzerát. Ale v takovém případě šlo obvykle o ojetiny, s nimiž člověk, jak se říkalo, dobře pochodil, ale málo pojezdil.

Každopádně za mých mladých let platilo, že kdo měl své auto, cenil si ho. A udržoval ho třeba i z posledních sil v provozuschopném stavu. Což nebylo nic snadného, protože sehnat náhradní díly bylo umění. To chtělo známosti nebo hodně velké štěstí. A leccos se tak řešilo vysloveně kreativně, podomácku. To nebylo jako dnes, kdy si stačí vybrat z obchodů nebo reklam a odjet odsud v jakémkoliv voze.

Jak snížit počet dopravních nehod na našich silnicích

Jednou z věcí, které naši vládu trápí, je mimo jiné i neustále se zvyšující počet dopravních nehod. Jistě, vzhledem k současné situaci se nejedná o záležitost s bůhvíjak velkou prioritou, to však neznamená, že se nesnaží přijímat opatření, která by měla tato čísla snížit. To se však zatím nedaří.

Abychom mohli zjistit, proč, musíme se nejprve podívat na příčiny tohoto jevu. A těch je hned několik, přičemž pracují v jednotě, kdy každá násobí tu další, a počet nehod tak roste v podstatě geometrickou řadou.

Tou první a zdaleka nejdůležitější je zvyšující se počet automobilů na našich silnicích. Stačí se jen podívat, kolik jich u nás bylo zaregistrováno před dvaceti lety, a kolik jich je dnes. To číslo je mnohonásobně vyšší, a neustále roste. A je jasné, že čím více jich je, tím vyšší je pravděpodobnost, že se dva či více z nich srazí.

Dále zde máme fakt, že vyráběné automobily jsou stále výkonnější. Mají silnější motory, vyšší zrychlení i maximální dosažitelnou rychlost. A jejich majitelé samozřejmě chtějí těchto vymožeností plně využít. Díky tomu se jezdí mnohem rychleji, mnohdy i navzdory platným předpisům, přičemž čím rychleji jedete, tím méně času máte zareagovat na nenadálou situaci a tím jsou i následky srážky horší.

V neposlední řadě je zde také arogance řidičů, a to u všech věkových skupin. A v naprosté většině případů je to arogance neoprávněná – ti mladší nemají dostatek zkušeností, zatímco ti starší již nemají tak rychlé reflexy a také nejsou tak zvyklí na dnešní rychlá, silná auta. Výsledek si pak dokážeme snadno představit.

To vše však znamená, že vyřešit problém vysoké nehodovosti nebude vůbec snadné. Jedním z řešení je zavádění parkovacích zón, stejně jako podpora veřejné hromadné dopravy, což by mělo přimět lidi, aby necestovali autem a použili raději autobus či vlak. Bohužel, zatím se tato opatření minula účinkem, a snaha zavést nějaká drastičtější prozatím chybí. Následky pak vidíme každý den v televizních zprávách.

Svět techniky

Vždycky mÄ› to táhlo k poÄítaÄům. A už na základní Å¡kole, když jsme poprvé v poÄítaÄové uÄebnÄ› mÄ›li nové poÄítaÄe, tak jsem vždycky byla ráda, když jsme mÄ›li ve Å¡kole volno a mohli jsme jít o velké pÅ™estávce si hrát na poÄítaÄi. Opravdu hodnÄ› mÄ› to bavilo a já jsem si říkala, že v dospÄ›losti bych chtÄ›la dÄ›lat to samé, jenomže když jsem se potom dostala k poÄítaÄi, tak to bylo na dlouhé stání. Na základní Å¡kole tam vždycky byla opravdu dlouhá fronta. To byla jeÅ¡tÄ› taková novinka, kdy jeÅ¡tÄ› každý ÄlovÄ›k nemÄ›l doma vlastní poÄítaÄ. A když ho už mÄ›l doma, tak byl velice starý a také byl pomalý. JistÄ› si dokážete pÅ™edstavit jak dřívÄ›jší poÄítaÄe byly velice pomalé a zasekané.

A také si jeÅ¡tÄ› vybavujete takové to koleÄko, jak si vždycky se naÄítalo na obrazovce, abyste se dostali tak, kam chcete. Myslím si, že v dneÅ¡ní dobÄ› by to trvalo tak dvÄ› Äi tÅ™i vteÅ™iny, ale dříve to spíše byla jedna minuta. Bylo to opravdu pomalé a zasekané a já jsem kolikrát na to nemÄ›la vůbec nervy. Byla jsem opravdu hodnÄ› nedoÄkavá a netrpÄ›livá, takže jsem chtÄ›la mít vÅ¡echno hned, jenomže bohužel, když chce ÄlovÄ›k mít vÅ¡echno hned, tak to bohužel nejde. Já sama jsem potom byla velice pÅ™ekvapená, když jednoho dne pÅ™iÅ¡la maminka a Å™ekla nám, že nám objednala poÄítat. Nemohla jsem tomu uvěřit. Maminka a objednala poÄítaÄ! Jak je to možné? Nemohla jsem tomu věřit, takže potom jsem se Å¡la za to svého staršího bratra, jestli je to pravda.

A bratr mi Å™ekl, že je to pravda, že prý bratr dostal opravdu skvÄ›lou nabídku na poÄítaÄ, i když to byl starý a používaný poÄítaÄ, tak nám to vůbec nevadilo. Byli jsme opravdu moc rádi, že jsme mÄ›li doma poÄítat. Také bratr se totiž zajímal o informaÄní technologii a o informatiku obecnÄ›. Takže jsme oba dva byli rádi, že koneÄnÄ› budeme mít také poÄítaÄ. HlavnÄ› bratr. Bratr chtÄ›l totiž studovat informaÄní technologii na vysoké Å¡kole, takže se mu poÄítaÄ doma opravdu hodnÄ› hodil a já jsem byla ráda, že mám také poÄítaÄ. Víte, poÄítaÄ se hodí vždy.