Auta dříve a dnes

Za mých mladých let už jsme u nás pochopitelnÄ› auta mÄ›li. A to i ta soukromá osobní. Nejsem tak starý, abych si pamatoval doby, kdy auta neexistovala nebo jejich první napodobeniny pÅ™ipomínaly spíše koÄáry a byly vzácností. Auta už za mÄ› byla. Ale že by se dalo tehdy mluvit o dokonalém stavu vÄ›cí, to se říci nedá.

Kdo chtěl tehdy auto mít, měl v zásadě tři možnosti, jak si ho opatřit:

1. Nechal se zapsat do nÄ›jakého poÅ™adníku u prodejce takových vozidel a pak už jenom celou vÄ›Änost Äekal, až na nÄ›j pÅ™ijde Å™ada. A když na nÄ›j Å™ada pÅ™iÅ¡la, radostnÄ› spÄ›chal, aby si své auto pÅ™evzal, a bral to, co zrovna bylo, bez ohledu dejme tomu na barvu. Kdyby nebral, dostal by to auto nÄ›kdo jiný, a on aby zase celou vÄ›Änost Äekal.
2. Koupil si svůj vůz v Tuzexu. Tam to mohlo být i bez dlouhých poÅ™adníků, a dokonce se tu dala sehnat o poznání lepší vozidla. OvÅ¡em tam jen tak nÄ›kdo nenakupoval. Ne proto, že by o nÄ›co lepšího nebyl zájem, ale proto, že se tu platilo valutami, respektive tuzexovými korunami, které lidé za konvertibilní mÄ›nu dostali. A to bylo v dobách, kdy jsme žili za železnou oponou, normální ÄlovÄ›k takové cizí peníze získal legálnÄ› jedinÄ› v malém množství v podobÄ› devizového příslibu, když chtÄ›l cestovat do ciziny, a dost valut na taková tuzexová auta tak mÄ›li jenom ti, jež pustil náš stát pracovat do ciziny nebo kteří mÄ›li v cizinÄ› příbuzné ochotné pustit chlup.
3. Anebo se dalo auto sehnat na inzerát. Ale v takovém případÄ› Å¡lo obvykle o ojetiny, s nimiž ÄlovÄ›k, jak se říkalo, dobÅ™e pochodil, ale málo pojezdil.

KaždopádnÄ› za mých mladých let platilo, že kdo mÄ›l své auto, cenil si ho. A udržoval ho tÅ™eba i z posledních sil v provozuschopném stavu. Což nebylo nic snadného, protože sehnat náhradní díly bylo umÄ›ní. To chtÄ›lo známosti nebo hodnÄ› velké Å¡tÄ›stí. A leccos se tak Å™eÅ¡ilo vyslovenÄ› kreativnÄ›, podomácku. To nebylo jako dnes, kdy si staÄí vybrat z obchodů nebo reklam a odjet odsud v jakémkoliv voze.