Za mých mladých let už jsme u nás pochopitelně auta měli. A to i ta soukromá osobní. Nejsem tak starý, abych si pamatoval doby, kdy auta neexistovala nebo jejich první napodobeniny připomínaly spíše kočáry a byly vzácností. Auta už za mě byla. Ale že by se dalo tehdy mluvit o dokonalém stavu věcí, to se říci nedá.
Kdo chtěl tehdy auto mít, měl v zásadě tři možnosti, jak si ho opatřit:
- Nechal se zapsat do nějakého pořadníku u prodejce takových vozidel a pak už jenom celou věčnost čekal, až na něj přijde řada. A když na něj řada přišla, radostně spěchal, aby si své auto převzal, a bral to, co zrovna bylo, bez ohledu dejme tomu na barvu. Kdyby nebral, dostal by to auto někdo jiný, a on aby zase celou věčnost čekal.
- Koupil si svůj vůz v Tuzexu. Tam to mohlo být i bez dlouhých pořadníků, a dokonce se tu dala sehnat o poznání lepší vozidla. Ovšem tam jen tak někdo nenakupoval. Ne proto, že by o něco lepšího nebyl zájem, ale proto, že se tu platilo valutami, respektive tuzexovými korunami, které lidé za konvertibilní měnu dostali. A to bylo v dobách, kdy jsme žili za železnou oponou, normální člověk takové cizí peníze získal legálně jedině v malém množství v podobě devizového příslibu, když chtěl cestovat do ciziny, a dost valut na taková tuzexová auta tak měli jenom ti, jež pustil náš stát pracovat do ciziny nebo kteří měli v cizině příbuzné ochotné pustit chlup.
- Anebo se dalo auto sehnat na inzerát. Ale v takovém případě šlo obvykle o ojetiny, s nimiž člověk, jak se říkalo, dobře pochodil, ale málo pojezdil.
Každopádně za mých mladých let platilo, že kdo měl své auto, cenil si ho. A udržoval ho třeba i z posledních sil v provozuschopném stavu. Což nebylo nic snadného, protože sehnat náhradní díly bylo umění. To chtělo známosti nebo hodně velké štěstí. A leccos se tak řešilo vysloveně kreativně, podomácku. To nebylo jako dnes, kdy si stačí vybrat z obchodů nebo reklam a odjet odsud v jakémkoliv voze.
